OLD BUT GOLD...
Tak když už víme proč existuje něco místo aby nebylo nic, tak si ještě řekneme něco o druhé otázce jenž tak trápí lidstvo: Co je to vědomí?

Připomínám předpoklady:
1. Reálně existují pouze nepodmíněné existence složené z nic jenž se liší právě polohou v té nepodmíněné existenci
2. Tyto nepodmíněné existence jsou velmi vysokých dimenzí a velmi mnoha stavů
3. Neexistuje ani teoreticky vnější (objektivní) pozorovatel, který by nepodmíněné existence mohl zvenku (objektivně) pozorovat
4. Není žádný skutečný čas
5. Neexistuje žádné "méně než nic".
6. Kromě celých nepodmíněných existencí jsou všechno jen iluze, které vznikají v jejich řezech a dimenzionálních degradacích (jako hvězda či kříž v rozříznutém jablku)
7. Iluze života způsobuje, že v iluzi času dochází k silné samoorganizaci

Vědomí je samozřejmě jen další iluze.
Co má především vysvětlovat?
A. co jsou to vlastně různé smyslové vjemy, bolesti, rozkoše, hormonální stavy...
B. kdo nebo co je vlastně cítí a prožívá
C. změněné stavy po různých intoxikacích nebo hormonálních změnách a jejich odeznívání, spánek, bezvědomí, NDE

Co o vědomí víme:
Je spojeno s životem, ale není nepřetržitě přítomno
Myšlení ve slovech není nutné
Je navázáno na smyslové receptory, ale může být i simulováno bez nich (sny, fantomové bolesti)
Vědomí je něco, co si "pamatuje" vlastní změny
Robot s AI simulující třeba vlka vědomí nemá


Moje tělo je sbírka podmíněných existencí (receptorů), které se po vhodném doplnění jinými podmíněnými existencemi (podněty) a třeba ještě světlem? stanou nepod.ex. (vjemy)

Proč za svoje minulé já pokládám svoje odlišné tělo a ne jídlo, pití a produkty metabolismu jenž ho vahou mnohonásobně převyšují? Protože vzpomínky.


Skupina atomů (jakkoliv veliká a složitá) rozhodně nemyslí a nemá pocity jako bolest, strach, rozkoš, hlad, žízeň, sexuální touhu atd.
Pocit je to, na co v iluzi života reagujeme jako na tento pocit. Bolest je to na co reagujeme jako na bolest, tj. snažíme se jí vyhnout, zmírnit, křičíme atd. Kameny nereagují, tudíž pro ně bolest neexistuje.
Pocity jsou omezené na "tělo", tedy oblast v níž daná iluze života má zpětné vazby. Bodnutí do cizího těla nás nebolí.
Jsme zvyklí na to, že je někde něco. Ale naše myšlenky (jako struktury v Nic) nemají pozadí, jen alternativní struktury-myšlenky.
Proč vidíme jen samé "fraktály"?
.... konec OLD BUT GOLD






Slova související v vědomím : život, myšlení, představivost, smyslový vjem, prožitek, pocit, vybavit si, rozhodnutí, pozorování/pozorovatel, paměť, sen, komunikace, zapomenutí, já, tělo, mozek, telepatie, duše/duchovno, filtrace reality
A všechna tato "důležitá slova" nejsou víc než ostatní slova - jen "časové průběhy" ve zvláštních mozcích. Zvířata se bez nich zcela obejdou.

"Genesis" (fiktivně zvenku):
Nic (s velkým N) je nekonečná síť dílčích nic jenž se shodují či neshodují. Tato síť je kvůli absenci pozadí neduální, nic v ní není 2x. Každá konečná část této sítě může libovolným dílčím nic.
Dokonce i když sama toto dílčí nic obsahuje - může tedy tvořit různé nehierarchické struktury a síť Nic jako celek je také nehierarchická (není potenciálem a nemá vrchol ani dno).
Lokálně ale obsahuje i topologicky či geometricky "slušné" struktury.
Pokud jsou navíc z hlediska obsahu vysoce uspořádané konečné a uzavřené, obsahují v sobě opakování a tedy je lze (z pohledu jejich vnitřních nic) vyjádřit jako funkce. Přesněji, kvůli nedualitě Nic tyto "pohledy" funkcemi samy jsou.
Některé z nich mohou být i "časové" funkce, což při velmi přesném a kauzálním uspořádání některých "pohledů" (kauzalita v nějakém systému je nutnou podmínkou pro vznik času v něm) vytváří iluzi či pareidolii naší reality včetně smyslových vjemů.

Vědomí je (třeba podle Buddhy) agregát několika velmi odlišných skupin jevů.
Vědomí potřebuje nějaký prostor, čas (jejich kvalita ovlivňuje spektrum možných fenoménů vědomí), kauzalitu (bez ní není čas), konzistenci pravidel v aplikovaných iluzích (bez ní není kauzalita)
Potřebuje rozpoznatelné (iluzemi) časové průběhy vjemů a prožitků a kvalitní regulační zpětné vazby a ovšem "těla" v nichž probíhají. Bez nějakého "těla" je vědomí nesmysl.
Potřebuje aby iluzorní reakce na vjemy byly adekvátní (na bolest a nebezpečí snaha se jim vyhnout, na hlad hledání a konzumace jídla, na horko snaha se ochladit atd.) jinak by se celá iluze zhroutila.
Objekty s vědomím (např. "mozky") jsou v daném "časoprostoru" opakovaně a zdánlivě na sebe kauzálně reagují. Ne každý výskyt "mozku" znamená, že je ohniskem nějaké iluze vědomí.

Vědomí je také vztah mezi dvěma nic, ale ne každý takový vztah je vědomí.
Vědomí vyžaduje velmi silně uspořádané nic, zapouzdřené do dalšího nic jenž pro něj velmi přesně emuluje nějaký časo-prostor. Samozřejmě ono silné uspořádání se vždy týká jen malé části řezů, zbytek tvoří naprostý chaos.
Uspořádanost je vlastností celé možnosti nic, ale konkrétní pravidla (jejich druh a kvalita, tj. jednoduchost a obecnost) se aplikují na její dílčí komponenty - a jakoby se v těchto komponentách "startují".
Část "vnitřního nic" musí obsahovat přesně dodržená pravidla emulující zpětné vazby a všechny druhy regulačních mechanismů pro mnoho parametrů. Tato část je "tělem". Bez nějakého "těla" je vědomí nesmysl.
Vědomí si je zdánlivě vědomo i řady vlastních pravidel, proto nemohou být příliš složitá a mnohorozměrná.
Kvůli pravidlům obsahujícím větvení vzniká ve vědomí zdánlivá dualita a zdánlivé rozhodování.
Vědomí je vlastně ohromným agregátem "kroužků" procházejících "tělem" a "mozkem", ale i o okolní "realitou". Ty se od sebe liší nastavením regulátorů a zpětných vazeb, ale jsou vzájemně propleteny.
"Vnitřní hlas" je jenom "nezamýšleným" zkratem mezi sluchovým vstupem a hlasovým výstupem "mozku", ne podstatou vědomí.

Je rozdíl mezi otázkou " Co je vědomí?" (uzavřená možnost nic z pohledu některých jejích komponent) a otázkou "Jak a proč (tedy za jakých podmínek) vzniká efekt pociťovaný jako vědomí?".
Vědomí vzniká tak, že se vysoce organizované možnosti nic ("mozku") v "čase" mění její kontexty (tedy obalující možnosti nic) a ten na to skrze zpětnovazební signály "těla" nějak smysluplně reaguje.

Hormony a další chemikálie vlastně vytvářejí další "prostor" (tedy kontext) v němž se naše "já" různými akcemi pohybuje (strach, hlad, nadrženost, bolest, svědění, únava atd.)
Základní jednotkou vědomí je asi "prožitek", při němž se na neměnnou strukturu nic "mozek" nalepují v "čase" nějaká drobná nic, ovlivňující vztah toho "mozku" k jeho kontextovému (např. časo-prostorovému) nic.
"Prožitek" by měl zahrnovat pouze změnu v jednom či velmi málo parametrech a tato změna by měla být "dobrou" křivkou - nárůstem, poklesem či nějakou sinusovkou, nic složitého a nespojitého (tj.chaotického).


"Já" je stejně jako každé jiné slovo (včetně těch souvisejících s vědomím) jen subjekt, s nímž pravidla dané uzavřené možnosti nic dokáží v daném kontextu pracovat.
Efekt vědomí vyžaduje, aby minimálně během základních prožitků zůstávala nějaká komponenta neměnná v "čase" a onen prožitek vlastně vznikal změnou jejího kontextu v "čase".
Tato neměnná komponenta je vlastně jakási "instantní duše", která po "namočení" do různých souřadnicových kontextů zapadne do různých pravidel a vytvoří různé prožitky. Je vlastně ztotožněnou vlastností těchto kontextů.

4 stupně fungování podle pravidel:
1. nevědomé dodržování pravidel - např. planety krouží kolem Slunce podle Keplerových zákonů aniž by je znaly
2. intuitivní či instinktivní znalost pravidel - např. šelma lovící kořist se chová jakoby znala všelijaké pohybové zákony, ale formulovat je samozřejmě nedokáže
3. znalost a schopnost formalizace pravidel - inteligentní chování
3,5. aplikace pravidel řešících situace se subjekty jenž také znají pravidla podle bodu 3 - sociální chování
4. možnost měnit pravidla podle všech předchozích bodů nebo pro ně vytvářet vyjímková pravidla aniž by vznikl chaos - věda a magie


Vědomí je neodmyslitelně spojeno s časem, jak si definujeme čas přímo ovlivní i naši definici vědomí.
Fenomén zdánlivého času vyplývá přímo z neduality Nic - identické instance nic samozřejmě mohou být přítomny mnohonásobně v nadřazených instancích (jako jejich vlastnosti), ale nemohou se vzájemně "vidět".




Z jevů tvořících vědomí je pro nás zvláště důležitá (protože nepříjemná!) bolest.
Bolest není nic konkrétního-absolutního, nýbrž to, na co podle implicitních pravidel jako na bolest reagujeme. Někdo se třeba řízne a pocítí blaho, pročež se musí říznout zase...
Bolest je zpravidla přesně určené něco a někde, ne jako například hlad lokalizovatelný jen velmi neurčitě.
Proto bolest zpravidla mizí při narušení přesného prostorového nastavení, např. vnesením alkoholu, některých drog nebo spánkových hormonů. Snové podněty zpravidla "reálnou" bolest způsobit nemohou.

Proč necítím cizí bolest, např. zubů když je všechno jedno a propojené? Protože z mojí "pozorovatelny" se jeví jako chaos.








Zpět na úvodní stránku